Povoláním Upír 6

30. srpna 2010 v 23:47 | Yukiraaa v akci :D
Z minulého dílu: "Dobře, ale mám podmínku." dodala. Přikývl jsem. "Řekneš mi ji pak... projdeme se." řekl jsem. Přikývla. "Počkám na tebe dole." dodal jsem. Znovu přikývla a zavřela okno. Když se otočila, seskočil jsem ze stromu dolů. Chvíli jsem čekal, ale pak se otevřely vchodové dveře a vyšla Amy. Měla uplou bundu, ty široký kalhoty a čepici. "Tak o čem chceš mluvit?" zeptala se, ale na mě se ani nepodívala.

"Projdeme se." řekl jsem. "Prosím." dodal jsem, když jsem uviděl její pohled. Přikývla.Byla teď jiná. Víc se mi líbila ta hodná a usměvavá Amy. Možná to bylo kvůli tomu, že se ke mně teď chovala zle.
Pouliční lampy svítily, ale mně to nevadilo, protože je to lepší než denní světlo. Chvíli jsme mlčeli, dokud jsme nepřišli do parku. "Tak co teda? Budeme jenom chodit, nebo ají mluvit? Protože já nejsem moc na chození v zimě po venku." zavrčela.  "Promiň." zamumlal jsem rozpačitě. "Chci se tě zeptat, jestli si svoji domněnku řekla Gebbi." zeptal jsem se. Zarazila se. "O tohle ti jde?!" zavrčela značně podrážděně a podívala se na mě naštvaně. "Neřekla." dodala po chvíli. "Nejsem taková... dokážu udržet tajemství!" štěkla a stále si udržovala naštvaný výraz. "Amy..." začal jsem. Znovu na mě vrhla naštvaný pohled. "Měla jsi pravdu." dodal jsem. Úplně se zastavila. Nepodíval jsem se na ní. Díval jsem se raději do dálky. "S čím?" zeptala se pro jistotu. Podíval jsem se na ní. Byla napjatá a dívala se na mě s šokovaným výrazem. V očích měla radostný výraz. Nevím z čeho by mohla být tak šťastná. "Jsem upír." zašeptal jsem, aby mě mohla slyšet sotva ona. V obličeji se jí rozlil radostný výraz. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale nemohla, a tak pusu zase zavřela. "Věděla jsem to." zašeptala vítězoslavně. Asi by ají radostně poskočila. "A co ta tvoje podmínka?" zeptal jsem se. "Já... já už nevím." zase jsme mluvili normálně. "Udrž to tajemství prosím." zaprosil jsem. Vážně přikývla. Postavila se přímo proti mně. Skoro se mě dotýkala. "Taky ti něco musím říct..." zašeptala a hřejivě se na mě usmála. Nastala chvíle ticha. "Jsi první, komu to můžu říct... protože jsi... ty víš." zasmála se. Byla mi tak blízko. Slyšel jsem, jak jí tepe krev v žilách. Jak dýchá. Slyšel jsem každý její pohyb. Jen jsem jí poslouchal. "Spadla sem... ehm... teda..." zakoktala se. Poškrábala se na hlavě. "Zní mi to děsně... blbě." zasmála se stydlivě. "Je to horší než to, že jsem... upír?" zeptal jsem se a poslední slovo mi musela odezírat ze rtů. "Je to podobný." přikývla. Vyvalil jsem oči. Pohybem hlavy jsem jí vyzval, aby mluvila. "Jsem... bývalej anděl." dodala a vzdychla.

Cítil jsem, jak se roztřepala a najednou byla tak... unavená a bojácná. Byla tak smutná a dívala se jinam. Měla zastřený pohled. Nevěděl jsem, co dělám. Vzal jsem jí okolo ramen, a nakonec jí objal a hladil po zádech. Připadalo mi to trochu cizí, tohle jsem nikdy nedělal. Vážně. Ani s Katherine... ona byla jiná. Ani Sarah jsem nikdy neobjal. Trochu se uklidnila a uvolnila. "Asi si myslíš, že sem děsnej debil... že mě nechtěli už ani tam." zakňučela. Ani tam? Nebe je nejlepší místo... poslední místo je peklo. "To je v pořádku... určitě... proč?" zeptal jsem se. To, že jsem mluvil nesouvisle se moc nestávalo. "Já... já si to nepamatuju..." měla na krajíčku. Nastala chvíle ticha. Pak se odtáhla a podívala se mi do očí. Leskly se jí. "Jsem ráda, že sem to někomu mohla říct." řekla a chabě se usmála. Přikývl jsem a trochu jsem se usmál. "Takže prosím udrž i ty moje tajemství." dodala a znovu se usmála. "Co pusa na spravení smutku?" zasmála se. Nevím, jak sem se zatvářil, ale ona si to vyložila jinak. "Dobře, tak ne." zasmála se. "Ehm... ne... nechápeš. Jsem... upír a piju krev. Šílím po ní. A ty... promiň, ale překrásně voníš." vysvětlil jsem. "Zkus to." poradila mi. Pak se zase usmála. "Ale nechci tě nutit..." zarazila se. "Fakt sem to řekla nahlas?" zeptala se po chvíli. Musel sem se usmát a přikývl jsem. "Ok... tak jo... je to všechno?" zeptala se. Chvíli jsem mlčel, ale vydali jsme se zpět k jejímu domu. "Asi ano... ale dávej si pozor na ostrý věci, protože tvoje krev je cítit... všude. Je tak... voňavá. Může to přivábit nějaký šmejdy... prostě dávej pozor." radil jsem jí. "Dobře... já to udělala... to poprvý sem nevěděla. Ale díky tomu mi docvaklo... kdo seš. A pak sem si to potřebovala ověřit. Jindy jsem se nepíchla, nebo něco... netekla mi krev." vysvětlovala. Občas jsme něco řekli, ale většinou jsme mlčeli. Když jsme došli k jejímu domu, rozpačitě se přede mě postavila. "Tak... ahoj... zítra... ve škole." usmála se. "Ještě něco ti prosím musím říct... kryj svoje myšlenky. Nikdy jsem ti neřekl, že jsem... ty víš. Jedna osoba umí číst myšlenky a pak je použít proti tobě." nebyla to vyloženě lež. A vůbec se mi nelíbilo, jak mluvím o Sarah. "Dobře." řekla Amy a přikývla. "Tak... já půjdu." dodala a vytahovala si klíče. "Zkusíme to..." zasmál jsem se, když jsem viděl, jak se křečovitě pohybuje a jak je napjatá. "Uvědomuješ si taky, že je to nehorázně vadný, jak se o tom bavíme?" zeptala se s úšklebkem. Pobaveně jsem přikývl. Znovu se nejistě usmála. Ovinul jsem jí pažemi okolo pasu a naklonil se k ní. Musela si stoupnout na špičky, aby nebyla tak malá. (autorka nemá náladu rozebírat líbání s holkou:D). "Ehm... ok, s upírem sem se ještě nelíbala." zasmála se rozpačitě. Chtěl jsem něco namítnout, ale zevnitř někdo naštvaně zavolal Amyino jméno. "Měj se, mám průser." zhrozila se a pak se zase usmála. "Zítra." dodala a vpadla dovnitř.

"Kdes byl?" zeptala se Sarah, jakmile jsem došel domů. "Venku." odpověděl jsem. "S kým?" vyzvídala. Už nezněla, jako by měla ráda svého malého brášku, ale jako by mu nejraději urazila palici a probodla ho dřevěným kůlem. "Jde z tebe cítit!" zavrčela. "Vadí ti to?" zeptal jsem se. "Jo. Jo, vadí, protože jsem ti před týdnem zachránila kůži, a ty si s ní teď povídáš, jako by nic." odpověděla. Na chvíli se zatvářila ublíženě, ale pak se zase zatvářila normálně. "Bille, ty víš, že tě mám ráda. A nechci, aby se ti něco stalo. Mám o tebe jenom starost. Prosím, starej se o sebe." prosila mě. "Sarah. Já vím. Umím se o sebe postarat. Nemusíš mít strach." odpověděl jsem a přišel k ní. "Prosím, sundej si to oblečení, ať z tebe nejde cítit. A raději se jí vyhýbej." dodala a usmála se na mě. "Sarah..." zamumlal jsem. Schválně jsem jí nechal, ať se podívá do mojí mysli na poslední scénku s Amy. Sarah se zamračila. Pohodila hlavou směrem ke dveřím, a její temně hnědé vlasy poskočily za ní. Někdo zaklepal na dveře a ani nečekal na pozvání a vešel. K mému nosu se dotáhl děsivý smrad, který připomínal bahno. "Rád vás vidím." pronesl příchozí ironicky a bez zeptání si odložil. "Asi se ptáte, proč tak smrdím... musím se maskovat." dodal. "A sem tu, protože tu přespím." dodal ještě a přišel až k nám. "Co tu děláš, Aisu?" zeptala se Sarah roztřeseně. "Něco tu hledám. Něco k jídlu." ušklíbl se a tím ukázal tesáky. 
Aisu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dydy Dydy | 31. srpna 2010 v 0:07 | Reagovat

aisu ?. no nic. sem zvědavá na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama