The heroes - 4

27. srpna 2010 v 21:54 | Yukčiša
Jo, po dlouhé době. Tohle tady bude přibývat trochu míň, ale snad bude :) . Protože tohle mě baví docela :D

Z minulého dílu: Venku čekala Gebbi. Na mě se ani nepodívala. "Jdeme na to." řekla. Vyhrnula si rukávy jako velkej machr. Rozpřáhla ruce, jako by chtěla někoho obejmout. Zavřela oči a soustředila se. Pak je 'stleskla'. Prostě dala k sobě. Budova zasténala a ozval se křik a najednou všude prach.

Prach se dlouho neusazoval. "Padáme!" uslyšela jsem Gebbi. "Proč?" nechápala jsem. "Všichni se odtama hrnou. "Noa?" nehcápala jsem. "Ají stráže! Dělej!" sykla Gebbi. "Ne." zaprskala jsem tvrdohlavě. Kdosi kolem mě proběhl rychlostí kterou jsem jenom slyšela a viděla jenom šmouhu. Pak jsem ucítila ledovou ruku pod mojím krkem a hlasitě jsem vyjekla. Kdosi mě přirazil ke zdi a vyrazil mi na chvilku dech. Byl to Spyke. Zmáčkl mi krk, tak, že jsem na chvilku neviděla. "Hajzle!" vysoukala jsem ze sebe. Snažila sem se ho setřást a odhodit od sebe. Ale někdo to udělal místo mě. Lukas. Držel Spyka pod krkem nadruhou stranu on a drtil ho. Přímo ho drtil. Spykovi na obličeji vystouply žíly. "Poď!" zavolala jsem na Lukase. "Lukasi!" zaječela jsem. Trhl s sebou. Pustil Spyka a vyběhl za mnou. "Jdeme." zopakovala jsem. Bylo těžší najít Gebbi v tom kouři. Ale zvládli jsme to. Doběhli jsme k ní. Pátravě se na nás podívala, ale nic neříkala. "Jdeme." dodala jsem nakonec, když nikdo nic neříkal.

"Tady máš ty injekce, jak jsem ti je dlužila." dodala jsem a podával jí svoje jehly. Sice neochotně, ale měla jsem divný pocit, který mě nutil  to udělat. Chvíli váhala. Nejdřív probodávala pohledem mě, a pak jehly, jako by se bála, že každou chvíli na ní zaútočí. Nakonec si je vzala. "Jo." dodala. "Asi se tady rozejdeme." dodala jsem. Přikývla. "A nechceš jít se mnou?" zeptala jsem se jí. "Co hodláš dělat?" odpověděla mi otázkou. "Chci zachránit všechny, kdo trpí, jako my. Nikdo o nás neví, a tak... chci, abychom žili, jako normální lidi." dodala jsem a a zatvářila jsem si jako velká hrdinka. Zamračila se, a bylo vidět, že doopravdy přemýšlí, jestli ano, nebo ne. "Kolik mám času?" zeptala se. "Na co?" nechápala jsem. "Abych si to rozmyslela." odpověděla mi. "No dokud se tě nezeptám za chvíli. Tak rychle rozmýšlej." dodala jsem s úšklebkem. Přikývla. Pak jsem jí na chvíli opustila. Dala jsem se do běhu, i když běh nesnáším. Připomíná, že jsem nedávno utíkala z věznice a mám pocit, že utíkám před něčím. Ale dohonila jsem Lukase. "Ahoj. Takže teď, ehm, se rozloučíme, nebo co?" zeptala jsem se. "Asi ano." přikývl. "Bude to tak lepší." dodal. Přikývla jsem. "Tak se měj, opatruj se... a nezabi se." doporučila jsem mu. Nijak se nezatvářil, ale přikývl. "Kdybys mě potřebovala, stačí, když rozbiješ led. Ale kostku ledu." řekl. "Proč zrovna kostku?" zeptala jsem se nechápavě. "Prostě kostku." odpověděl stroze. "Ok no... budu u sebe nosit mrazák. Tak se měj." usmála jsem se. Chvíli jsme na sebe zírali. Pak jsem ještě jednou rozpačitě kývla a nakonec jsem se otočila, a utíkala za Gebbi.

"Tak jak ses rozhodla?" zeptala jsem se. "Půjdu s tebou." řekla. "Ok, ale ne, že mi budeš rozkazovat." dodala jsem a zazubila jsem se. "Ale naučím tě, jak přežít, protože je to vážně těžký." dodala. "Díky." usmála jsem se. "Ale budu za to chtít, aby ses se mnou dělila o svoje dávky." dodala rychle. Můj úsměv ztuhl. "No tak jo." dodala jsem rychle, než jsem stihla přemýšlet, protože vím, že bych řekla ne. V kapse mi zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho. Byl to Cortin. Už jsem to chtěla vzít. "Co to je?" zeptala se Gebbi. "To je mobil, volá mi Cortin. Pomohl mi najít první sídlo." řekla jsem. "A dal mi dávky." dodala jsem. Gebbi ztuhla. "Zahoď to." řekla. "Proč?" zeptala jsem se. "Zahoď to!" zvýšila hlas. Ale já chtěla vědět proč. "Proč?" zopakovala jsem svoji otázku. Gebbi vztáhla ruku a mobil mi v tu chvíli křupl v ruce. "Cos to udělala?!" vyjekla jsem. "Tak za prvé, nikomu nevěř." začala. "Ani tobě?" zeptala jsem se. "To musíš zjistit sama." dodala, jako by to bylo vedlejší. "Za druhé, od nikoho si nic neber." pokračovala. "Ani dávky?" zeptala jsem se. "Ty si budeme brát z těch laboratoří, které... navštívíme." dodala. "A za třetí, neposlouchej nikoho a řiď se podle sebe." zakončila to. "Dobře. Jak dlouho jsi už venku?" zeptala jsem se. Jenom mě to zajímalo. "Asi půl roku." odpověděla krátce. "A jak ses od tama dostala?" vyptávala jsem se dál. "Jeden magor mě zapomněl pořádně připnout na uspávací hadičku. Probudila jsem se a všechny je tam zabila. Všechny, kdo byli v mém dosahu." řekla. "A ty nejsi z tohohle místa?" "Ne... utekla jsem z východu." odpověděla. "Tak půjdeme nejdřív tam. Zabijem ty zmrdy a osvobodíme naše bratry a sestry!" zasmála jsem se. Gebbi vzdychla, ale já to ignorovala.

Gebbi mě učila, jak přežít. Musela jsem nosit paruku, koupit si čočky a nosit nenápadné oblečení, abych zapadla. Ale já sem se cítila líp, když se na mě lidi dívali. Nevím proč. Další věc byla dávka. Musela jsem si najít žílu a pak si to sama píchnout. Nechápu, proč mi s tím nemohla pomoct Gebbi. Říkala, že kdyby náhodou sme se rozdělily, musím to umět. Ale já se nehodlám rozdělovat. Taky mi řekla, co můžu a co nemůžu jíst. Co zabíjí moji tzv. energii v žilách (látka v dávce) a co ji podporuje. Zelenina (nejodpornější věc pod sluncem pro moji maličkost) je naštěstí zabijákem. Ovoce posiluje. Naštěstí. Podobné je to s pitím. Nejvíc posiluje cukr. Což znamená coca cola čtyřiadvacet hodin denně n_n. Vlastně ne, protože musíme spát. Spát musím minimálně pět hodin denně, jinak se látka srazí a já můžu umřít. Pak je tu sport a nějaké myšlenkové aktivity, které podporují moje myšlení a koncentraci, což mi pomáhá při udržení mojí síly pod kontrolou (nebo přivoláním). A pak taky sehnat dávky. Dávky se nedají vyrobit, což je problém. Když nemáme dávku, umíráme. Dávka vydrží čtrnáct dní, podle toho, jak moc jí používám. Když hodně, třeba každý den, tak vydrží týden. Když ne tak často, vydrží dva. Ale nejvíc tři. Je to maximum. Problém je, že teď musím cvičit. A to znamená, že musím vyplýtvat dávku hned za týden. Když nad tím tak přemýšlím, co Lukas? Ví to všechno? Naučí se to všechno? Zvládne to?

Dny se krátily, a já skoro vyplýtvala svoji druhou a poslední dávku. Už vím, že jsem dokázala ovládnout nějakou energetickou sílu, a přivolat bouřku. Bouřku jsem skoro přivolat dokázala, ale ta síla mi prostě nešla. Jenom, co se mi vybavily ty ruce, které jsem tehdy viděla rozmazaně, projede mnou zvláštní pocit a nemůžu tomu přijít na kloub.
A jak se dny krátily, já a Gebbi jsme se sbližovaly. Občas mi o sobě něco řekla. Asi jsme nebyli úplný kámošky, ale nepřítelkyně taky ne. Věřila jsem já jí a doufám, že ají ona mně.
A taky jak se dny krátily, my se blížily ke svému prvnímu cíli. 
Dalia
>Pictr Dalii :D asi takhle nějak by měla vypadat, až na ty sluchátka, i když sou docela luxusní :D <
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chie Niji Hatsukora Chie Niji Hatsukora | Web | 28. srpna 2010 v 1:49 | Reagovat

evernight neznam, ale co ta akademie? je to dobry aspon? =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama